Ti slušní zvítězí

Povídka o rozbouřené době

Text © Vratislav Mlčoch

(Pokračování z minulých našich novin)

* - 3 - *

íky praktickému příkladu německého pana šéfa „hledět si svého a s lůzou na ulici se nezaplétat“ se mi podařilo bez úhony přečkat obě totality, tu hnědou i tu rudou. I když v té rudé nezuřila válka, byla alespoň zpočátku dost děsná a opravdu chvílemi šlo o život. To když se na mé místo a do mého bytu sápali různí žádostivci, kteří majetky nakradené Němcům už stačili probendit a teď by vzali zavděk i tou nuzotou, kterou jsem měl doma já, a přitom neměl rudou knížku, která by mne kryla. Ale svým způsobem jsem byl v práci nepostradatelný díky mým znalostem a zároveň byl neškodný, protože jsem se nikam nedral ani nekradl. Tak jsem s odřenýma ušima proplul a se mnou i Marie a všechny tři děti, ty od paní Inge i to naše malé.

Netrvalo dlouho a peníze z Německa přestaly chodit, protože jejich prarodiče dílem stářím zchudli, dílem zemřeli. Přesto jsem jim všem třem dopřál vysokoškolského vzdělání, protože naopak já v práci postoupil díky své nepostradatelnosti a také díky tomu, že rudá totalita si začala více cenit pracantů než křiklounů. Měl jsem v Marii velkou oporu, která mi tak oplatila mou počáteční podporu. Dětem od Inge jsme nakonec řekli o jejich pravém původu, i když své německé předky už neměli. Už nemělo smysl před nimi něco skrývat, už jim nic nehrozilo. Ale oficiálně jsme nic neřešili, ani to nemělo smysl. Ta trocha peněz, které by se v Německu možná domohli, nám za tu štrapáci nestála. Oficiálně dál zůstali Čechy a našimi dětmi.

Nesmíte si ale myslet, že jsem se stal ve skladu ředitelem nebo národním správcem. Kdepak! Na tyto funkce tu byli jiní, noví majitelé rudých knížek, všelijací nefachčenci, zloději a příživníci všeho druhu, kterými se každý národ jen hemží. Vždyť lidskou, ale nejen lidskou, ale i zvířecí přirozeností je nažrat se dosyta s vynaložením co nejmenší námahy. Tak na šéfovské místo dosadili jednoho takového rudého blbečka, vyučeného zedníka, který ani textilu, ani skladu vůbec nerozuměl a jehož jedinou pracovní náplní kromě vysedávání na schůzích bylo oprašování sekretářky, kterou si pro ten účel promptně pořídil. Ještě si tam dosadil vedoucího skladu, jehož pracovní náplní bylo řídit rozkrádání látek a šmelina s tím spojená, protože to já dělat záměrně nechtěl.

Měl jsem na paměti prastaré Havlíčkovo ponaučení vtělené do epigramu „Nechoď Vašku s pány na led!“ Raději jsem ze sebe dělal starého prosťáčka příliš hloupého na rozkrádání, protože mi bylo jasné, že hned první kontrola na to přijde a já bych si to místo nich tvrdě odpykal dlouhým a mastným kriminálem. A taky že ano, ale já byl z obliga, protože jsem nic nepodepisoval, jen nosil, měřil a stříhal látky podle šéfovských instrukcí. Tak to také dopadlo a stále dokola i dopadalo, protože první věc, kterou se každý nově dosazený šéf naučil, bylo jak krást. Mohli za vyhozené šéfy dosazovat koho chtěli, odborníky nebo laiky, chytré nebo blbé, kradli všichni. Pak měl ten socialismus prosperovat, pak se mělo lidem lépe dařit! Lépe se dařilo jen těm, kteří byli blízko u koryta a pak všelijakým vykukům poctivé práce se štítících. Ono těch zádrhelů, na kterých ztroskotala ta docela dobrá myšlenka, bylo mnohem, mnohem víc, ale na ty další nebylo ze skladu tak dobře vidět.

Tohle je podobné všude na světě. Oni totiž otcové socialismu, ti fousatí chlapi, které vždy nosili v čele průvodů, zapomněli na základní lidský vzorec jednání v beztřídní společnosti, ve které všechno patří všem a nikomu nic, a to: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.!“ Nebo vlastně nezapomněli, ale domnívali se, že v beztřídní společnosti zmizí lidská zloba a hrabivost. OMYL! Zloba a hrabivost nejsou produktem společnosti, ale existují samy od sebe, protože jsou základní lidskou vlastností už od nepaměti, která nám pomohla přežít nepřízeň přírody, a třídní společnost není příčinou, ale důsledkem lidské zloby a hrabivosti. Ostatně myšlenka o beztřídní společnosti a o společném hospodaření a majetku je už v Evangeliích, ale jak vidno, neosvědčila se ani tehdy.

„Nebát se a nekrást,“ říkával Tatíček a stále má pravdu.

S nostalgií vzpomínám na svého německého šéfa, který dokázal díky své slušnosti proplout všemi nástrahami války a totality, protože, jak říkal, „všechno se vyřídí především po dobrém, nejlépe konsensuálně, a nikoliv po zlém!“ A nekradl, protože sklad byl jeho. Snažím se být taky takový.

* - KONEC - *